1. kapitola - Hloubání a přemýšlení

4. března 2010 v 20:55 |  Čarodějky: Osud na dlani

Já říkala, že ta kapitolka bude hned :-D
No nic, nijak zvlášť to okecávat nebudu... Je to staršího data, chyby berte s rezervou, nebo je ještě lépe ignorujte... Kdybyste našli nějaké nesrovnalosti, klidně napište do komentářů, možný je všechno, protože jsem to nijak zvlášť po sobě nekontrolovala...
Původně jsem to poslala i Nelince do soutěže, ale samo o sobě je to blbost, snad se to bude líbit na pokračování, hold některé věci z 1. kapitolky se objasní až v té druhé, takže nezlobte se. kdyby to bylo nějak zmatené... No doufám, že se vám líbí ikonka, ale odbočuju :-)
Tákže... Příjemné počtení, snad se najde alespoň pár čtenářů, kteří si na tuhle "blbůstku" udělají čas a bude se jim líbit :-)


Hééééj héééj Bejby! Hraje hudba hlasitě v pokoji. I přes dveře zřetelně rozumí každému slovu pořád dokola přehrávané písně. Tohle vážně nevydržím! Na to nejsem stavěná. V duchu přemáhá zlost. Aniž by to tušila, skřípe zuby div, že by se jí nerozdrtily. Už toho mám dost! Zlostně si pomyslí a prudce vstane. Silně zabouchá na dveře s nápisem: Nepovolaným vstup zakázán. "Claire! Ztiš ten kravál, nebo tam vlítnu a to CD budeš zametat prachovkou!" Rozhodně zakřičí. Hudba se na chvíly nepatrně ztiší, jakmile se však otočí, začne hrát ještě hlasitěji. "CLARE!" Bouchne do dveří tak, že ji zabolí ruka. Bezvýsledně zalomcuje s klikou. "Odemkni mladá dámo! Jsem tvá matka, budeš poslouchat! Říkám odemkni!" Na chvíli se odmlčela "Dobrá… Řekla sis o to! Máš zaracha na celý prázdniny!" Naštvaně se usadila opět do křesla, vzala ovladač a zesílila televizi. Právě dávali její oblíbenou telenovelu.

Hééééj Héééj Bejby! Opakuje se stále melodie.Přehlušuje všechny Claireininy myšlenky. Slzy velké jako hrachy jí pomalu stékají po tváři. Nesnáším ji! Nesnáším je oba! Nesnáším to tu celé! Tohle místo, tyhle lidi… Proklíná v duchu své rodiče i tenhle podivínov (jak to tu nazývá). Před měsícem se sem nastěhovali, na kraj malé vesničky kdesi na severu Francie. Dokud byla ještě malá holka, žily s rodiči u babičky ve starém domě blízko Londýna. Počasí sice nebývalo nic moc ani přes léto, zato dům byl krásný. Část starého nábytku si sice přivezli s sebou, ale dům si vzít nemohli. Vzpomínala na ten moment, kdy ho poprvé spatřila. Na staré vyřezávané schodiště, na obrovský obývací pokoj s majestátným kamenným krbem, na usměvavou babičku sedící každou zimu v houpacím křesle u krbu. Na její vlídný pohled nikdy nezapomene. Tvář měla vždy usměvavou, na očích měla kulaté brýle, bílé vlasy měla schované pod šátkem, na sobě měla úhledné pletené svetříky všech barev. Pro Claire měla vždy pochopení a šálek toho nejchutnějšího anglického čaje. Claire ji opravdu milovala, neboť to byla jediná osoba v jejím okolí která si na nic nehrála.
Když se naposledy loučila s domem, v krbu již nehořelo dříví a křeslo zelo prázdnotou. Jeho špatný stav nedovoloval, aby v něm nadále setrvávali a tak ho na jaře půl roku po babiččiné smrti museli nechat zbourat, protože rekonstrukce by stála hromadu peněz. Museli se stěhovat do Španělska do tátova rodného domu. Žádný dům však nenahradí ten Babiččin, žádný koktejl (třebaže je v něm úhledné paraplíčko a tuny ovoce) nenahradí babiččin čaj a žádný člověk na světě mi nenahradí ji. Alespoň tak to cítila Claire, a přestože byla ve společnosti v celku oblíbená, cítila se neuvěřitelně osamocená.
Konečně se vrátila do reality. Rukávem vytahané mikiny si otřela slzy, vstala z postele, vypnula hudbu (její mamka naštvaně zařvala z vedlejší místnosti: "Konečně! To ti to trvalo!") a podívala se na sebe do zrcadla. Modré oči měla celé zarudlé a nateklé, plné smutku. Světle hnědé, karamelové vlasy si už několik dní neučesala. Popadla hřebínek a začala česat. Chvílemi to pěkně tahalo a bolelo, o to méně však vnímala bolest na srdci.
Převlíkla se do sportovního oblečení, vzala ipod a chystala se jít si zaběhat. Jenže když šla přes obývák mamka ji zarazila: "Nikam nejdeš! Dnes ses chovala obzvlášť neslušně! Slíbila jsem ti zaracha a to taky dodržím! " Clare se bezeslova otočila na patě a zmizela zase v pokoji. Běhala velmi ráda a její matka to věděla. Když běžela měla pocit, že se vznáší. Všechny problémy se zdáli být pouze malými nedostatky na jinak perfektním dnu. Ve škole se pyšnila vždy dobrými výsledky v tělesné výchově, nejlepšími v běhu. Vypracované svaly se jí mírně rýsovali po celém těle, zejména pak na nohou.
Když nemohla běhat, provokativně se zamkla v pokoji, vzala pompony zapnula nahlas hudbu a začala tančit. "CLARE! Okamžitě to vypni! Slyšíš?!" Rozčilovala se matka a bezradně bušila na dveře. Po pěti minutách to vzdala. "No dobrá, běž běhat." Potupně ustoupila. "Za hodinu ať si zpátky!" Přísně dodala. Zdálo se až neuvěřitelné, kolik ústupků je ochotna udělat pro svůj oblíbený seriál a Clare toho nesčetněkrát využila.

Opět cítila tu volnost, tu nespoutanost, jež ji vytrhávala z nudného odpoledne. Soustředila se jen na nohy. Cítila jak volně dopadají, jedna a zase druhá. Jak hladce jí ubíhá cesta, jak se svaly měkce napínají. Někomu se to zdá možná stereotypní a nudné a radši si sedne k počítači, aby si zahrál nějakou tu střílečku, nebo podobně naivní hru, ale ona taková prostě nebyla. Libovala si v té pestrosti barev, lidí, rostlin… Toho všeho co tak letmě míhá. Ty vůně květin, tak krásné a přesto tak cizí a vzdálené. Nebylo to jako v Anglii, kdy chodila běhat v bundě a teplácích a přesto došla vždy spolehlivě promočená. Tady si v klidu mohla dát tričko a kraťásky. A stejně by raději měla boty plné bláta a ruce roztřesené zimou. A pak by jí babička možná donesla další šálek ovocného čaje.
Zrychlila ve snaze zapudit ty myšlenky. Takhle žít dál nemůže! Utápět se v představách o tom, jaké by to bylo… Prostě to není! Zamrkala, aby zahnala slzy, jež se jí vháněli do očí. Vždyť je tomu rok, a ona ani nemůže jít navštívit babiččin hrob… Jenom proto, že táta má práci. Práce! Cítila tu propast mezi povinnostmi a babičkou… Zastavila a vztekle kopla do kamene poblíž. Sykla bolestí, jež jí prudce projela palcem. Kámen odletěl kdesi v dál. Představovala si, jak s ním odlétají i její problémy. Prostě, jen tak, lehce někam pryč. Chm… Trpce se pousmála a běžela domů.

Večer usínala s těžkým srdcem. Smutně hleděla do ledově modré, nepřívětivé stěny. Ještě měsíc a jde do školy. Celý měsíc! Doufala, že ve škole jí nezbude čas myslet na babičku, prostě se jí hlava zaplní něčím jiným. Celý měsíc se učila španělštinu. Stejně bezvýsledně. Alespoň jí se to zdálo bezvýsledné. Na škole, na kterou půjde se mluví ve čtyřech jazycích, tak nač se učit španělsky?! Ztráta času! Mamka sice mlela něco o tom, že se to musí naučit, aby rozuměla svým kamarádům. Kamarádům… Pravé kamarády měla přece v Anglii! Prudce se otočila.
Když usnula, mysl jí halily podivné, míhavé sny. Neklidné, plné zlých výjevů. Babička, hřbitov, zlomyslný smích, krvavé rudé oči… Anglie, temné uličky, strach, zloba…. Všechno se jí míchalo do zvláštních nesouvislých řetězců… Nic nedávalo smysl.
Brzy ráno se probudila leknutím, když na ni zase zamrkaly ty krvavě rudé oči. Venku teprve vycházelo slunce. Mohlo být tak okolo páté hodiny, ale jí se nechtělo spát. Mamka ještě určitě chrněla a taťka celé dny vězel v práci. Někdy měla pocit, že jim jen posílá peníze, nic víc. Láska jako by se vytratila v hromadě těch pro ni tak bezvýznamných a druhořadých papírků. Rozhodla se, že mamku nechá spát a sama si tajně zajde na procházku. Stejně se mamka dřív jak o sedmi neprobere. Celé dny trčí doma a jen ji buzeruje. Navíc už měla chuť porušit nějaký ten zákaz. Oblékla tříštvrťáky a triko s krátkým rukávem a vyrazila. Rozhodla se, že se mrkne trochu dál, někam za vesnici.
A tak se vydala k lesu. Sice jiný, než zná z Anglie, ale i tak skýtal jistý druh krásy. Nebojácné, snad až pošetilé vydávat se takhle brzy ráno sama do lesa. Ale strach jí byl cizí. Kdo uteče, ten vyhraje, razila si v duchu heslo pro případ nouze.
Proběhla již půlkou lesa o ocitla se na jakési kruhovité mýtince. Krása! Pomyslela si, když viděla ranní nazlátlé paprsky slunce prodírat se mezi stromy. Na zemi i na listech stromů se leskly perličky ranní rosy. Na obloze se třpytily poslední hvězdy i měsíc ještě matně svítil. Na okamžik se znovu ocitla v ráji.
Znenadání ji ale něco vytrhlo ze slastného pohledu. Na mýtinu dorazily 2 holky. Cizí holky, pěkně podivné. Schovala se za keř. Zvědavost jí velela zůstat. Co tu tak brzo ráno ty 2 dělají?! Že by si šly také zaběhat?! Pochybovala… Jedna byla mladší, mohlo jí být tak 7. Druhá měla o hodně víc. Claire jí tipovala okolo 14. Obě vyhlížely dost podivně. Na sobě měli batikovaná, pestrobarevná trika a volné džínové kraťasy. Připadaly jí trochu jako hippie. Ta mladší měla husté, tmavě hnědé (možná černé), kudrnaté vlasy, plné třpytících se tretek a velké kulaté brýle na nose. Ta starší měla na krku několik řetízků plné ozdob a vlasy uhlazené do úhledného culíku vysoko na hlavě. Claire se neubránila nepatrnému úšklebku nad jejich prapodivným stylem. Ovšem když vyprskla, ta mladší otočila hlavu směrem k ní. Claire instinktivně ucukla a zalezla hlouběji do křoví. Slečna ještě chvíli hleděla jejím směrem. Claire si byla téměř jista, že ji vidí, avšak ani se nehnula.
Poté ta holka odvrátila hlavu a začala vytahovat ze staré látkové tašky nějaké mističky a ampulky co si s sebou přinesly. Hm… Co v těch ampulkách asi je?! Claire se snažila zaostřit, ale slunce nesvítilo ještě natolik, aby zpozorovala každý detail. Ty 2 si mezi sebou něco povídali, moc jim nerozuměla, slyšela jen něco jako nejvyšší čas, slunce a název nějaké podivné byliny, nebo co to bylo. Ta starší si vzala misku a začala sbírat rosu. Proč proboha sbírá rosu?! Jsou podivné, obě! Ta druhá něco chystala a občas utrhla nějakou bylinku v jejím dosahu. Ta co sbírala rosu ji teď podala té mladší a zvedla jakousi temně fialovou ampulku. Začala ji lít okolo nich do kruhu a přitom něco mumlala. Bože, to jsou magorky!
Jakmile však kruh dokončila a tekutina se spojila v jednom bodě zasyčelo to a okolo nic se objevila ostře růžová pára. To se mi snad zdá! Zamrkala nevěřícně Claire. Když se pára rozplynula, obě holky seděli jak 2 Turci a hluboce se soustředily. Jakoby nějak zaklínaly obsah misky mezi nimi. Následující moment Claire zcela vyrazil dech. Z prapodivného obsahu se začal valit zlatavý dým, který se všemožně svíjel a proplétal okolo těch 2 dívek. Nevěřícně sledovala tu záhadu. Náhle se zablesklo a všechno zmizelo.Zlatá záře ji oslnila, jako oslepující vlna.
A najednou se Claire se probudila. Bylo půl osmé a mamka ji vzbudila rámusem v kuchyni. Že by se mi to jen zdálo?! Nééé! Vždyť to bylo tak opravdové! Hm… Nemám žádný důkaz na to, že to není sen… Mám moc bujnou fantazii. Vstala z postele a šla do koupelny. Vyčistila si zuby a začala si česat vlasy.. "Au, Sakra!" Zanadávala nad chomáčem zacuchaných vlasů. Něco v nich bylo. Opatrně to vymotala… Větvička! Že by to nebyl sen??? Nevěřícně žmoulala větvičku v ruce. To není možné, jak se tam dostala?! Usilovně přemýšlela nad tou záhadou, i když řešení už znala… Nechtěla si to však připustit. Tohle není možné, ne! Opakovala si stále v duchu. Claire byla vždy ten typ člověka, co nevěřil na žádné duchařství, vykládání osudu a podobné blbosti, jak tomu říkala. Ale tohle racionálně objasnit nedokázala…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mofilamee Mofilamee | Web | 5. března 2010 v 14:07 | Reagovat

Musím ťa pochváliť! :P Tvoje opisy sa čítajú veľmi dobre a ľahko a to ja nejaké dlhé opisy nemusím... páčil sa mi opis toho domu v anglicku aj ten beh a vyzerá to celé zaujímavo. :)

2 Sai Sai | Web | 5. března 2010 v 23:43 | Reagovat

Zdá se mi to, nebo ne, ale není náhodou Claire tvůj vysněný dvojník? :-) Vím, je to trochu blbý dotaz, ale připadá mi to prostě tak, když už tě těch pár let znám ;-)
Jinak musím uznat, že to je skutečná krása... španělská krása :D Prostě ty popisy, jak už zmínila Moi, zkrátka... třeba s tou babkou, nebo právě ty 'hippísácké holky' - čarodějky (?) ze 'snu', což předpokládám že sen asi doopravdy nebyl ;-) Je skvělé, jak to dokážeš pokaždé opepřit těmi vhodnými dodatky; "Bože, to jsou magorky!" - tak z téhle věty jsem opravdu nemohl :))

A zbytek už řečila přede mnou právě Moi. :) Nehorázně se těším na pokračování!

3 Frogie Frogie | Web | 6. března 2010 v 19:04 | Reagovat

Ahoj. Dlouho mi trvalo než jsem si zase udělala čas na oběhnutí svých SB. A až budu mít ještě víc času což doufám bude brzy, přečtu si cos napsala. Určitě je to pěkný. A roztomilej dess. =)

4 Clarett Clarett | Web | 7. března 2010 v 12:59 | Reagovat

Týjo, je to bezvadný! :) Doopravdy se těším na další kapitoly!!! Jenom bych místo číslic psala slova - 2 holky/ dvě holky - to vypadá lépe. ;)
Ale ten příběh se fakt slibně rozjíždí. Jen tak dál! :o)

5 Tomisus Tomisus | Web | 7. března 2010 v 15:42 | Reagovat

Pane jo! To je úžasný! Skvěle napsané. Sice si myslím že by se sem spíš hodila ich-forma, ale to neřeš, i tak je to bomba! Strašně se těším na další kapčy!

6 MisHullenkA MisHullenkA | Web | 7. března 2010 v 17:34 | Reagovat

krásný!!! já a co se teď stane a najednou se vzbudí :D sem si říkala že to nemůže být sen, a taky věřím v to že nebyl :D:D.... se už těšim na pokračování :-)

7 Tomisus Tomisus | Web | 8. března 2010 v 13:41 | Reagovat

Ahoj, chtěl jsem se tě zeptat, protože jsem nikde na tebe kontakt neviděl. Máš icq?

8 Ascaria Ascaria | Web | 12. března 2010 v 20:57 | Reagovat

No teda to je dobrý :-) těším se na další kapitolky. Ty jó osud na dlani. Dobrý název :-) Jinak ten obrázek je krásnej :_)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama