Kapitola 3. - Klíč k přátelství (část 1.)

28. března 2010 v 14:51 |  Kristýnin SUPERTAJNEJ deník
Ahojky moji milý, zlatí :-)
Tákže mám další kapitolu ke Kiki. Je to jen první část, moc děje tam nenajdete, no nevím jestli se mi tžo povedlo, zdá se mi to takové slabé ale co už...
Jo mimochodem, ráda bych tuto kapitolu věnovala Terce :-) no vy asi nevíte kdo to je, hned to vysvětlím. Byli jsme na noci s Andersenem a já se tam kromě lidí co znám potkala i s dalšími fajn lidičkami. No a mezi nimi i Terka. A pak došlo téma i na povídky a ona mi řekla, že čte na mém blogu mou kapitolovku o Kiki. Velká shoda náhod, když sme se ani před tím neznali, že se poznáváme zrovna na noci s Andersenem :-D
Prostě celá zaskočená, že znám někoho (kromě Saie), kdo čte rád sám od sebe mou kapitolovku osobně, jsem se rozhodla ji Terce věnovat :-) takže snad se bude líbit tobě i vám ostatním, příjemné počteníčko...


14. září (pondělí)
Dnes jsem se do školy vlekla jako šnek. Přemýšlela jsem nad tou sobotou a hlavně nad tím, co mi asi Katka řekne. Bude se se mnou snad ještě bavit?! Dyť jsem neprovedla nic tak hroznýho!!! Byl to plán, muselo se počítat ze vším, s každou možností, i s tímhle… A navíc, musí si snad svýho bráchu přivlastňovat?! Hm… Ale i tak, neměla jsem to… Sakra, co to povídám, proč ne?! Je to bratr nejlepší kámošky… No a co?! Liz to taky schvaluje!!!
Snažila jsem se nad tím nepřemýšlet, ale čím víc jsem se o to pokoušela, tím to bylo horší. Nemám na to. Vyndala jsem mobil a podívala se na jeho číslo. Ani nevíte, jakou jsem měla chuť s tím mobilem šlahnout o zem. Potom jsem přejela na číslo Katky. Hm… Zamkla jsem mobil a strčila ho do kapsy. Stála jsem už jen kousek od školy. Kousek od hořkého rozsudku…
Ani nevíte, jaké to bylo peklo, sedět v lavici s Táňou a předstírat, že jsem OK a ty její kydy mě zajímají. Celý se to kazilo, Katka se na mě odmítala i podívat! A ještě k tomu jsme psali test z matiky! No bezva, pětka přinejlepším… Celej den byl posranej, jak hnojová jáma!
Po škole jsme se sešli s Liz, i ona mi říkala, že se s ní Katka moc nechce bavit, ale že ji zná, že ju to prý do týdne určitě přejde. Prý musíme vytrvat v našem plánu.
Plán, plán, plán… Už mi to leze na nervy!!! Copak nějaký pošahaný plán by měl být před mým přátelstvím s Katkou?! Ach jo, kdyby to byl jen zlý sen… Prosím, ať se zítra probudím!!!

15. září (úterý)
Dnes to bylo o kapánek lepší. Je to jako hnusný kafe. Poprvé si dáte a řeknete si, že je to hnus, ale když si dáte podruhý prostě si zvyknete… Byla jsem nucena jít s Táňou na nákupy. Prý mi musí zlepšit náladu, za tu čtverku z matiky. Ta tak ví, co mě trápí…
"A co tohle růžový tričko, nechceš?" Vrazila mi ostře růžový tričko s černostříbrnými nápisy pod nos.
"Nó, ani ne." Neúčastněně jsem odpověděla. Nejdřív se zarazila, jakoby mě chtěla sprdnout, co si to dovoluju odmítnout ji, ale pak se otočila a vytáhla jakési zelené tričko. No dnes se nepokouším přetvařovat a klidně se přiznám, moc se mi líbilo. Po bocích i na rukávech bylo nařasený, na hrudi mělo jemně vyrýsovaný obličej s výraznýma svůdnýma očima a nápisem Look at me!.
"Co tohle? Šlo by ti k očím." Usmála se. Poprvé to nebyl žádný lstivý úsměv, ale obyčejný úsměv kámošky. Zdá se mi to, nebo se se mnou doopravdy baví?! Neměla jsem ani sílu, ani náladu nic říkat a tak jsem s mírně nuceným úsměvem přikývla.
Táňa mi samozřejmě koupila ještě černošedé kostkované kalhoty, černé bolerko, černé konversky a velikánské černé sluneční brýle (v nichž jsem vypadala jak agent FBI). Ona je dost bohatá na to, aby si kupovala kamarády, a její rodiče proti tomu evidentně nic nemají. Co taky?! Tisíc sem, tisíc tam… To je její styl.
Samozřejmě mi s náležitou okázalostí přikázala, abych si zítra na sebe dala to co mi koupila. Nemohla vyřešit můj účes a tak mi koupila ještě zelenou čelenku prý ať si vlasy vyčešu do vrchu do čelenky a volně rozpustím. Jo a taky vyžehlím. Žehličku sice nemám, ale o tom jsem Táni radši ani neříkala, bůhví co by si zas myslela, nebo ještě hůř, co by mi dalšího šla koupit. Domluvila jsem se radši s Lizzie, že si přivstanu a vlasy si vyžehlím u ní.

S Liz jsme ještě večer probíraly naši situaci a taky Katku. Svěřila jsem se Liz, že mě to trápí, a ona se taky přiznala, že je z toho trochu neklidná.
"Ale na druhou stranu, co s tím hodláš dělat?" Opáčila Lizzie.
"Nemám tušení…" Pokrčila jsem rameny.
"Je to pěkně blbý, jsme v šachu, Táňa ti nedovolí, aby ses jen ke Katce přiblížila a se mnou taky moc nechce mluvit." Konstatovala Liz ustaraně.
"Hm…" Vzdechla jsem starostmi.
"A co její brácha, ten jí nemůže domluvit?!" Podívala se mi Liz do očí.
"Blázníš?! To kvůli němu mě teď Katka fakt nemusí! Myslíš, že on by to spravil?!" Nevěřícně jsem vytáhla obočí.
"Eh…" Liz si už nevěděla rady. Podívala se na hodiny a zjistila, že je nejvyšší čas, abych odešla domů. A tak jsem šla. Utrápenější
a ještě nešťastnější, než jsem přišla…

16. září (středa)
Ráno jsem šla snad ještě těžším krokem než v pondělí. Paty jakoby se mi lepily v jednom kuse k chodníků a nohy se mi pletly sami do sebe. Slunce sice svítilo a příjemně hřálo, ale ode mě jakoby se teploučké paprsky odvracely někam do prázdna. Včera večer mi psal sms Katčin brácha Martin. Chce si se mnou dát schůzku. Sakra jak mám mít na tohle pomyšlení?! Podívala jsem se znovu na smsku.
Mas zitra okolo ctvrte cas? Sejdem se v parku :-) moc se tesim.
Komu by se po tom všem chtělo?! Tohle je fakt trauma pro psychiatra! Mám si sakra vybrat mezi best kámoškou a jejím skvělým bráchou?! Proč nemůžu mít obě?!
Táňa mi chtěla udělat radost a tak zcela nesebekriticky chválila, jak to co mi včera koupila mi skvěle sluší a taky mi k tomu donesla černé náušnice ve tvaru koček se zelenými kamínky místo očí. Dokonalost holt musí být. Samozřejmě si i náležitě vychválila účes který mi doporučila a make-up (který mi udělala Liz). Sice jen obyč řasenka, zelený stíny a pudr, ale stejně pořád Táňa omílala, jaké jsem v líčení udělala pokroky (no, až na to, že jsem nehnula ani prstem).
Kluci z naší třídy taky trochu obdivně a zaskočeně zíraly, ale to bylo asi proto, že se vedlě mě neustále culila (a náležitě natřásala vnady) Táňa. No musím nekriticky uznat, docela se mi i ten obdiv líbil, i když jsem z něj byla drobátko nejistá. Bohužel si však nešlo nevšimnout Katčiného otráveného výrazu. Pokaždé když jsem se na ni podívala z očí ji čišel nenávistivý výraz vůči mé osobě. Ale také, jako bych z ní vycítila drobátko nesobecké, opravdové lítosti. Dost mě to mátlo, ale hlavně mrzelo.
Nejvíc to na mě však dolehlo po škole. Vzpomněla jsem si na sms. Řekla jsem si, že to nechám plavat, vůbec jsem na to neměla náladu. No a doma jsem si sedla do koutku a brečela. Prostě jen brečela. Ani jsem pořádně nepřemýšlela nad tím, proč brečím, jen jsem cítila slzy, jednu po druhé, jak mi stékají po obličeji a já si neustále mnula oči. Musela jsem vypadat, jako strašák, protože řasenku i stíny jsem měla rozmáznuté po hřebech obou rukou.
A pak mi někdo zavolal. Ani jsem se neobtěžovala mobil zvedat, zcela jsem to ignorovala a mobil nechala dál zvonit. Zvonění však stále neustávalo a já to nakonec nevydržela a zvedla jsem ho. Byla to Liz.
"Kikčo?!" Opatrně řekla do telefonu.
"No?" Zavzlykala jsem.
"Neříkej, žes na to rande nešla!!!!" Zakřičela na mě.
"Ne." Popotáhla jsem.
"Tak na co čekáš, až on doběhne k tobě, na bílým koni s Táňou napíchnutou na meči (tomu nešlo se nezasmát)?!" Křičela jak pominutá. "Vzchop se a běž tam! Dělej, to je rozkaz!!!
"Jo, ale už je za pět čtyry!" Zasténala jsem.
"Tak na co čekáš val!" Rázně mě povzbuzovala.
"Ale já vypadám hrozně, mám rozmazaný make-up á…"
"Kluk který tě miluje, tě bude milovat i s kobylincem na hlavě! Dělééééj!" Valila dál do mě.
Na nic jsem nečekala, popadla jsem klíče a utíkala jsem. Utíkala, jakoby cesta neměla konce, jakoby tohle byl můj poslední běh. Cítila jsem, jak mě píchá v boku, ale nezpomalovala jsem. Věděla jsem, že když zpomalím, tak už tempo znovu nenaberu.
Do parku jsem doběhla celá udýchaná. Vlasy jsem měla rozcuchané, celá jsem byla rudá a udýchaná a o make-upu se raději ani nebudu zmiňovat. A ještě k tomu bylo sedm minut po čtvrté. Naděje jsem se už vzdala, ale když jsem se podívala na lavečku, u které jsme se měli sejít, někdo na ní seděl. Nebyl to však on, ale někdo jiný…
"Katko?!" Nevěřícně jsem se podívala.
"Co ty tady…" Nedokončila větu Katka, zcela vyvedená z míry, stejně jako já.
"No tvůj brácha…" Nestihla jsem ani větu přerušit a oběma nám to došlo.
"Aha…" Ironicky se zamračila Katka. "Blbej fórek…"
"Třeba to nebyl fórek, třeba nás sem pozval obě a sám nepřišel, protože chce, abychom znovu byly kamarádky." S nadějí jsem jí pohlédla do očí.
"A my jsme někdy kamarádky nebyli?" Podívala se na mě Káťa a pokračovala. "Já pořád chci, abychom byli kámošky, jen jsem naštvaná. Né na to, že chodíš s mím bráchou, ale že jste mi to neřekly vy! Musela jsem se to dozvědět od Luciny, od té blbky!!!" Naštvaně zvyšovala hlas.
"Aha." Neměla jsem slov. Celou dobu jsem si myslela úplně něco jiného… "A odpustíš mi?!" Směle jsem jí pohlédla do očí.
"Ano, odpustím. Jen na to potřebuju čas." Trpce se usmála.
Napadlo mě kolik asi času potřebuje, vlastně mě napadaly mnohé otázky, ale jsou chvíle, kdy se prostě nemluví…
A tak jsme se po pár minutách rozhovoru rozešly. Jako kamarádky, co na chvíli ztratily klíč od svého přátelství…

17. září (čtvrtek)
Dnes už jsem se cítila mnohem lépe, i přesto, že Katka mi ještě tak úplně neodpustila. Možná že včerejší rozhovor mi do života nepřinesl žádné zásadní moudro, avšak utvrdil mě v jednom. Přátelství se jen tak nezpřetrhá.
I Táňa poznala, že jsem dneska nějaká veselejší, ale příliš se nezajímala, je to přece Táňa. A tak dnešní den uplynul v relativním poklidu. Minuty i hodiny minuly jako voda v potoce. A já se konečně cítila OK. Liz jsem samozřejmě všechno řekla. Martinovi jsem byla neskonale vděčná a na pátek jsem si s ním domluvila rande. Jednoduše idylka. Jen kdyby to trvalo tak dlouho.
Ano došla jsem ze školy a zjistila nemilou věc. Můj bratr řádil v mém pokoji!!! Vypadalo to tam, jako po nácviku na třetí světovou!!! A víte co mi řekl, když jsem se ho zeptala, co tam probůh dělal?!
"Nó, dělal jsem průzkum holek…" Zašklebil se.
"Cooo?! Průzkum… Jaký k sakru průzkum?!"
"Ale nic, u tebe v pokoji je to stejně průzkum na hovno…"
"Cóóó´?! Vysvětli mi to!" Rozčilovala jsem se, avšak marně. Místo toho aby mi něco vysvětlil začal mě lechtat a potom mi zdrhl ven za kámošema. A celý večer se mi pak vyhýbal. Tohle mi zítra vysvětlí, to mu nedaruju!!!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sai Sai | Web | 28. března 2010 v 17:46 | Reagovat

No... ehm, takovej průměr. :D Jako slohově se lepšíš kapitolu od kapitoly, ale na druhou stranu bych řekl, že už se do toho moc zamotáváš. Načínáš stále nové a nové dějové linie, ale dokončení těch starých občas úplně mizí někde v tahu, jiné pořád natahuješ na další a další kapitoly... a nějaká dokončená linie? Těžko hledám.
Možná je to tím, že jako kluk vztahům a chováním některých holčičích postav moc nechápu. :D Obzvlášť Katka a Táňa, to mi připadá až vyloženě extrém, ale... třeba je to jenom můj názor. :D

2 Delthrien Delthrien | Web | 29. března 2010 v 17:55 | Reagovat

[1]: Ehm... Uvidíš... (Mimochodem Tánina párty byla dokončená linie :-P) No ale v téhle kapitole se další linie vyřeší, a uvidíš, proč Kikinin brácha prohledával její pokoj, budeš překvapený :-D (bude to děsná blbost) ale jinak Katka je podle reálné osoby v mém životě, takže žádný extrém... :-P ale budiž tvůj názor, uznávám, Táňa je přitažená za vlasy, taková paní Krasoňová no... :-D

3 Terča Terča | 29. března 2010 v 22:11 | Reagovat

Tak mě se to teda mooooooc líbí :)

4 Tomisus Tomisus | Web | 30. března 2010 v 17:26 | Reagovat

Trcohu souhlasím Saiem, ale ani taky ne. Čím je to zamotanější tím líp. Takže, mně se to líbilo a ty dělej ať už tu máme novou kapitolu.. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama