Starý sen

24. září 2012 v 22:05 |  Zážitky a jiné kravinky
Tak trochu nostalgicky se směju svému zašlému snu...

Být spisovatelkou? A s mou úrovní psaní? Pche...
Ale s tímhle se stejně musím pochlubit. Jo, je to tak dva, tři roky zpátky (mohlo mi být tak 15 let), když jsem ztvořila svou vlastní kouzelnou zemi. No jo, tehdá ovlivněná fantasy literaturou typu Pán Prstenů, Poselství jednorožců, nebo třeba Magyk... A dnes večer jsem tak nějak zabrousila do svých starých souborů a našla dílo, které jsem ze svých pokusů vydržela psát snad nejdéle...

A jen tak pro zajímavost vám sem chci hodit alespoň prolog a zeptat se, jak bych si jakožto patnácti (šestnácti?) letá autorka vedla... Tak do toho, jen se do mě pusťte! :D



Prolog

"Nemerthile! Neotáčej se ke mně zády!" Hněvala se dívka stojící uprostřed velkého barevného sálu vystavěného z mramoru, držíce v ruce starý pomuchlaný papír. Pohupovala se neklidně na místě a snažila se rozluštit nápis na onom pergamenu.
"Nemerthile, otoč se na mne už! Tak neignoruj mne přece!" Z jindy laskavých temně modrých očí jí šlehali blesky. Na opáleném čele jí vystoupila nepatrná vráska zlosti.
"Ale no tak Allim, uklidni se přece." Stařec hleděl z obrovského klenutého okna složeného z mnoha barevných kousků vyobrazujících muže jedoucího na podivuhodném stvoření vzdáleně se podobající okřídlenému lvu. Venku právě zapadalo slunce mezi dva kopce obrostlé tmavými jehličnany. Mezi pahorky tekla líná řeka, v jejímž korytě se leskly poslední sluneční paprsky.
Stařec se konečně otočil. Prohrábl bílý plnovous a odložil zaprášený hnědý klobouk s ohnutou špičkou na dřevěný kulatý stolík vykládaný zelenými kameny. Tmavě hnědé oči lemované hustým šedivým obočím ustaraně upřel na Allim.
"Tak co?"
"Nic. Nerozluštím to." Allim s neklidem ve hlase odvětila, aniž by pozvedla hlavu. Dlouhé havraní vlasy jí spadly do tváře. Shrnula je za uši, zlostně něco zavrčela a popošla o kousek. Šaty modré jako její oči zašustěli a zlatě se zaleskli od posledních slunečních paprsků prosvítajících přes tři obrovská okna s podivuhodnými vyobrazeními.
"Přesně jak jsem předpokládal." Usmál se bezstarostně Nemerthil, až se mu napnuly všechny vrásky. Popošel od okna a se zájmem pozoroval kulový strop s mozaikou orlů letících v mracích.
"Zdá se ti to směsné Nemerthile, nebo tvá stařecká mysl už propadla bláznovství?" Allim až teď pozvedla hlavu. Vlasy jí opět sjeli do čela. Pohodila hlavou, aby jí odletěli z tváře. Nadzvedla dlouhé šaty, které se opět zatřpytily a popošla k Nemerthilovi. Široké rukávy se stříbrným lemováním i mašle až po zem, uvázaná na zádech za ní elegantně zavláli.
"Co teda hodláš dělat?" Pozvedla tázavě obočí.
"Si tak krásná, když se zlobíš, jako tvá matka." Nemerthil znal vážnost situace. Allim ho nyní bodala pohledem přímo do očí, neboť byla téměř stejně vysoká jako on. Upírala na něj oči hluboké a nezkrotné jako oceán a stále čekala.
"Ovšem tohle není odpověď na mou otázku. Nemerthile jenom ty znáš opravdovou závažnost situace, ovšem já tuším… Mám dar, nebo spíše prokletí a ty to víš! Nechci po tobě nic, jen žádám zodpovědnost."
Znal ji už od narození, ovšem neustále ho nepřestala překvapovat. Byla chytrá, instinktivní a řídila se srdcem. A nyní tu stála před ním jako jemu rovná a přec jako jeho poddaná.
"Tak tedy." Nemerthil vážně odkašlal.
"Dej mi ten svitek. Čekej svého bratra každým dnem. Víš, co máš dělat, až se vrátí?"
"Ano…" Allim znejistěla a sklopila hlavu. Nezdálo se jí to jako nejlepší ani nejšťastnější plán.
"Allim neboj. Ty to zvládneš! Kdybys jen věděla, kolik máš ze své matky. Víc, než si jen myslíš." Nemerthil ji chytl za bradu a pokynul jí.
"Tak tedy budu ti věřit. A jak vůbec víš, že to vyjde?"
"Nevím… Pokud je tak psáno v našem osudu, vyjde to."
"Ach Nemerthile…" Allim neměla slov. Tušila, že to dopadne špatně, ale nehodlala si to připouštět, protože i vlásek naděje vytáhne tonoucího, když to nevzdá, jak říkal Nemerthil.
"Už musím jít… Mám ještě mnoho práce a nyní mě už očekávají jinde." Allim mu tedy podala svitek a prsten. "Nezapomeň, čekej bratra před pátým úplňkem."
"Nezapomenu…" Usmála se Allim.
"Musím toho ještě hodně zařídit. Sám nemám tušení, kam se vydat. Asi začnu u posledního napadení, možná na něco narazím. Půjdu po stopách, třeba mě zavedou přímo za ním."
Allim mu tedy podala zažloutlý svitek. Smotal ho a strčil do kapsy od hnědého oprýskaného pláště. Poté sebral z nízkého kulatého stolku svůj klobouk. Oprášil ho a nasadil na hlavu.
A ještě něco… Jeho hůl. Opřená o mohutný stolec obšitý hedvábím čekala na svého pána. Obyčejná vysoká hůl z tmavého dřeva s pár suky, jeden by si pomyslel. Pro něj však znamenala mnohem víc. Pevně ji sevřel do pravé ruky a opřel se o ni. Průhledný křišťál zasazený na jejím vrcholku mezi zakroucenými pahýlky se modře zaleskl. To poznala svého majitele…
Vyšel ven ze starého panství uprostřed lesa na vysoké hoře. Už se stmívalo. Na potemnělé obloze se objevovali první hvězdy. Měsíc se však schovával za černými mraky. Vzduch se značně ochladil a od úst mu stoupali obláčky páry. On ale nemohl přenocovat, kdepak, ztratil by tím drahocenný čas.
"Ideální noc na nepozorovanou vyjížďku." Utrousil spíše pro sebe.
"Nechceš alespoň teplý kabát?" Zeptala se ho Allim.
"Na to nemám čas. A vůbec nedělej si starosti, můj plášť není žádné plátno." Opáčil a vyskočil na mohutného černého koně s bílou podkolenkou na přední levé noze."
"Irrem eth Allim." Popřál jí.
"Ethe min Nerethil." Odvětila.
" Erre Siriel, nurmal!" Pobídl koně a v mžiku zmizel ve tmě.
Zmizet umí skvěle. Pomyslela si Allim, když se za ním ještě dlouho dívala do prázdné tmy opřená o bránu svého chátrajícího domu. Ještě chvíli pozorovala houstnoucí tmu. Přemýšlela o nastávajících časech. Co všechno se asi změní? Zlomí konečně její prokletí? A pozná vůbec ještě bratra po tak dlouhém čase? To kdyby věděla…
Jenže to co jí čeká, to znal snad jen Nerethil. A i o tom pochybovala. Změní se toho hodně, stane se ještě mnohé, než dojde k nevyhnutelnému. Ale to je jen ve hvězdách…
A tak se otočila a vkročila do svého domu. Naposledy vyhlédla ze dveří do noci a poté za sebou zavřela na závoru. V těhle časech totiž jeden nikdy neví…

No a teď vážně... Jaké to bylo..? :D
PS: Gratuluji všem, co se dočetli konce! ^^ :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 All All | E-mail | Web | 24. září 2012 v 22:27 | Reagovat

Pěkný!!!!! :)) :D

2 NikaRoovy NikaRoovy | 25. září 2012 v 18:59 | Reagovat

¨Páni, nádherný!

3 Deny Deny | E-mail | Web | 29. září 2012 v 23:00 | Reagovat

No páni! ÚŽASNÝ!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama